SEDM SMRTELNÝCH HŘÍCHŮ a OČEKÁVÁNÍ ve Státní opeře

Národní divadlo přináší na svou scénu v pěti uvedeních v rámci projektu Musica non grata večer dvou minioper dvou autorů židovského původu, Kurta Weilla a Arnolda Schönberga. Představení jsou to výrazně odlišná a tento krok udeřit diváka dvěma originálními formami za jeden krátký večer je poněkud odvážné. Jak se tato juxtapozice povedla?

Sedm smrtelných hříchů se řadí do žánru baletu se zpěvy (ballet chanté). Ústředním tématem je cesta maloměšťácké Anny po amerických velkoměstech s cílem vydělat pro svou rodinu určitý obnos, za který si bude moci pořídit malý dům v Louisianě. Cestou se však Anna potýká s celkem sedmi hříchy, které ji omezují v možnosti daný obnos získat. Anna je navíc chytře rozdělena do dvou postav, Anny I a Anny II. Ta první je zpěvačka, racionální, možná i starší z těch dvou a Anna II, lehkomyslná tanečnice. Celý děj je satirou na prospěchářské maloměstské kapitalisty, kteří zlehčují motiv smrtelných hříchů na překážky na cestě k penězům. Pýcha je například reprezentována neochotou Anny II vykonávat v rámci taneční kariéry striptýz.

Kromě Anny I obsahuje opera ještě 4 zpívané role, rodinu Anny v Louisianě, která si stěžuje na její neschopnost zajistit potřebné peníze. Celkem 4 muži v rolích matky, otce a bratrů jsou tak po většinu představení vnějšími pozorovateli a kritiky děje. Střídají několik hudebních motivů, zpívají velké árie klasicistní opery, poté provedou svůj zpěv a capella, jednou zase v doprovodu kytary. Jevištní zpracování využívá chytře volné ruky, kterou autoři při interpretaci nechali a dotvářejí celkově komediální ráz představení situacemi, ve kterých rodinku zachytíme. Například na toaletě.

Kromě skvělých výkonů všech sólistů, kde musím vyzdvihnout konkrétně Csaba Kotlára a pak také Dagmar Peckovou mimo jiné za její taneční průpravu, byla rozhodně osvěžujícím prvkem představení scéna. Variabilní otevřené jeviště s pohyblivými kulisami doplněnými o projekce dává skvělý prostor pro originální reprezentaci jednotlivých amerických měst a velké, pro operu neobvyklé choreografie. Projekce jsou v několika momentech navíc živé, natáčené přímo na jevišti divadla, což mohli diváci Národního divadla ochutnat již v představení nedávno ukončeného Fausta. Představení odsýpá, každý hřích mění spolu se scénou, hudbou i jednotlivými protagonisty svůj ráz nejspíš tak, jak si autor Kurt Weill představoval.

Očekávání je druhou mini operou večera. Hlavní postavou je zde opět žena, ale tentokrát pouze jedna a díky absenci dalších zpívajících postav se jedná o atypické monodrama. Žena, generické označení hlavní postavy provedené Petrou Alvarez Šimkovou, se pohybuje na scéně děsivého lesa a hledá svého milého, který se jí ztratil. V tomto Schönbergově atonálním díle si divák vyslechne niterné pocity hlavní postavy, monolog, v celkové délce přibližně půl hodiny, za doprovodu komorního orchestru (zde se jedná o volbu provedení v reakci na protipandemická opatření). Scéna tohoto monodramatu je na rozdíl od Hříchů okleštěna o spodní, horní, pravý i levý kus hlediště pomocí šál, a tak se hlavní děj odehrává v takto vzniklém výřezu na klesajícím jevišti, které tvoří prostor tajuplného lesa obklopujícího Ženu. Autorka scény Inés Nadler však divadelní prostor zmenšuje účelně, les působí opravdu skličujícím dojmem, jakoby vznikly mentální hranice toho, kam se může mysl hlavní hrdinky přesouvat. Scéna je navíc velmi bohatá věrnou reprezentací lesního prostředí: stromy, popadané kmeny, hlína, mech a další detaily.

Toto pozoruhodné dílo (první operní monodrama všech dob) vzniklo v krátkém čase několika týdnů. Autorce libreta Marii Pappenheim na něj stačily tři týdny, Arnold Schönberg měl hudební doprovod hotov ještě rychleji. Existuje hned několik interpretací významu, které vycházejí hlavně z tvorby samotného Schönberga a profesního zázemí Pappenheim. Nicméně tato konkrétní prezentace ve Státní opeře, kam se mimochodem představení vrací po necelých sto letech od své premiéry, a kterou nám přináší režisérka Barbora Horáková Joly, nejlépe odpovídá tezi postavené na roztažení krátké, sekundu dlouhé myšlenky hlavní hrdinky do celkové stopáže této opery. Rozhodně tomu napomáhá atonální charakter partitury, který má na diváka snový efekt, a náhlé, neočekávané přechody mezi emocemi hlavní hrdinky. Časoprostorové omezení děje tuto tezi podtrhuje a opera se tak stává zpovědí člověka stojícího před nelehkým rozhodnutím. Každý se tak může do postavy vcítit a nechat se unést ve víru emocí, které na diváky doslova třiští z jeviště. Petra Alvarez Šimková v této roli září naprosto neuvěřitelně. Udrží pozornost diváků, věrně interpretuje pocity postavy Ženy a do toho všeho zvládá nelehký pohyb pro strukturovaném jevišti. Vzít na svá bedra celé představení si rozhodně zasloužilo nekončící aplaus diváků po konci představení.

Národní divadlo opět ukazuje, že limitovaná představení, která se již několik let nachystají pro pouhých pár uvedení, zvládá na světové úrovni a pomáhá tak posouvat kulturní povědomí svého obecenstva od všem dobře známých děl tradiční opery uváděním takových bonbonků jakými jsou miniopery Sedm smrtelných hříchů a Očekávání. Využijte poslední dvě příležitosti 8. a 15. prosince a navštivte Státní operu okupovanou těmito nezvyklými operními kousky.

Všechny snímky pochází z webu Národního divadla.

To post a comment, you must register and login.