Review: OTELLO ve Státní opeře

V září byla ve Státní opeře odehrána první operní premiéra sezóny 2024/2025 v Národním divadle. Touto operou byl Verdiho Otello na libreto Arriga Boita podle slavného dramatu Williama Shakespeara. Jak se tento náročný kus v novém provedení povedl?

Otello není Verdiho typickou operou, je to dílo pozdějšího Verdiho. Už při jeho tvorbě kladl Verdi důraz na to, aby s Boitem opustili od klasického formátu poslepených árií. Namísto toho v ní Verdi přinesl formu kontinuálního hudebního podkresu pro celá jednání. Přesto si dílo nadále zachovává určité motivy, či hudební téma pro konkrétní postavy a scény. Hudební zážitek je ale touto volbou umocněný, protože se hudbě povedlo naplno vykreslit atmosféru děje, který autor libreta napsal. Oproti původnímu dramatu se muselo významně krátit, v rozsahu díla a také počtu postav. Otellovi to však prospělo a jedná se o ucelený hudebně dramatický zážitek, který si žádá divákovu neustálou pozornost.

Jaké tedy jsou dojmy z nové premiéry? Celkový zážitek je velmi kladný. Ve srovnání s ostatními produkcemi je potřeba vyzdvihnout hlavně skvělou scénu Hanse Hoffera a kostýmy Georgiose Vafiase. Společně to hraje opeře perfektně do noty, navíc se jedná o funkční řešení, které zároveň potěší na pohled. Co by stálo vyladit je však práce s rekvizitami, které se na jevišti povalují a herci o ně zakopávají, kulisy do nich narážejí, což způsobuje nežádoucí ruch. Obdobné je to i s plachtami na jevišti, či se zavíracím mechanismem skrytých dveří (suchý zip). Jelikož se ale jedná o prvky, které lze na představení nadále ladit, není nutné je v celkovém hodnocení považovat za zásadní. Navíc nejsou zdaleka tak rušivé jako tomu bylo v případě Rusalky.

V hlavní roli diváci uvidí Denyse Pivnickijeho, se kterým se měli šanci v Praze již potkat v Plamenech v rámci programu Musica non Grata. Pro Pivnickijeho se jedná o debut v roli Otella a musí se mu nechat, že si zvolil skvělou chvíli, kdy se do role pustit. Jeho vyspělý hlas a dramatické schopnosti jsou aktuálně excelentní. Je z něj cítit respekt k takto velké roli a zároveň velká pokora. Přes údajnou hlasovou indispozici byl na premiéře výborný, a tak se diváci mají na reprízách na co těšit. Duševní přerod jeho postavy působí tak přirozeně, až má divák pocit, že místo na operu vyrazil na činoherní představení.

Skvěle odehrál a odzpíval záporáka Mikolaj Zalański, pro kterého se jednalo o debut ve Státní opeře. Jeho Jago byl strhující a bez debat uvěřitelný zloduch, který tahá za nitky, jak jen může. V menší roli Desdemony, která však dostává větší prostor v druhé půli představení, debutovala Olga Busuioc. I jí se obtížný part moc povedl a drží notu božsky čisté manželky po celou dobu svého působení na jevišti. Ve vedlejších rolích skvěle zpívali také Martin Šrejma jako Cassio a Kateřina Jalovcová jako Emilia. Uznání diváků se dočkala i Adéla Abdul Khaleg v taneční roli Vedovelly.

Orchestr Státní opery hrál pod taktovkou Andrije Jurkevyče slušně, větší dynamiky v průběhu děje se ještě můžeme dočkat. I orchestr a jeho vedení diváci svým bouřlivým potleskem ocenili. Celkově se režisérovi Martinu Čičvákovi povedlo, že opera odehraje kohezní příběh od začátku do konce. Herci se k sobě navzájem perfektně hodí, dobře spolu pracují jak herecky, tak pěvecky. Navíc kromě nezbytné pauzy mezi prvním a druhým jednání vše pěkně šlape a divák se nemá šanci ani chviličku nudit. Zdá se to jako samozřejmost, ale není tomu vždy tak.

Národní divadlo tedy do nové sezóny nakročilo s jistotou a nad očekávání s ohledem na náročnost Verdiho díla. Repertoár má tuto sezónu naplánovano ještě 7 dalších premiér a my se máme na co těšit. Příště už začátkem listopadu u Fibichovy Šárky, tentokrát v Národním divadle.

Snímky z webu Národního divadla vyfotil Serghei Gherciu.

To post a comment, you must register and login.