Review: NÁPOJ LÁSKY v Národním divadle

L’elisir d’Amore Gaetana Donizettiho na scéně Státní opery Národního divadla sklidil v Praze velké ovace jak na první premiéře, kterou jsme navštívili, tak i při druhé premiéře s jejím alternativním obsazením. Přináší Nápoj lásky dlouho očekávané osvěžení do repertoáru první opery?

Donizettiho opera byla úspěchem již při své premiéře roku 1832 v Miláně. V Praze se hrála prvně ve Stavovském divadle jen pár let na to. Významným uvedením pak byla produkce v Novém německém divadle (dnes Státní opeře) v květnu 1904 s Enricem Carusou v roli Nemorina. Nemorino je prostý venkovan, který se zamiluje do bohaté a krásné dívky Adiny. Během první premiéry si tuto dvojici zahráli Petr Nekoranec s Verou Talerko. Alternativně pak můžete vidět Mattea Desoleho a Janu Siberu.

Talerko je excelentní Adinou. Poradí si hravě (alespoň to tak divákům připadá) s náročným pěveckým partem, jak výškami, tak koloraturami. Sebevědomě střídá všechny herecké polohy Adiny. Ta je nejprve nedostupnou, později rozzlobenou a na závěr zamilovanou dívkou. Petr Nekoranec se jí kvalitou zpěvu blíží na centimetry. I on se od diváků za svou árii Una furtiva lagrima dočkal velkolepých ovací. Diváky však jistě překvapil svými hereckými schopnostmi. Kdo měl šanci vidět Nekorance jako Romea v Gounodově opeře bude jistě mile překvapen, jak skvěle se umí převtělit v prostého a nevinného Nemorina.

Za dvěmi hlavními protaginsty i u všech dalších, kteří se pohybují na jevišti, je vidět nevídaně skvělá práce režie. Té se chopila německá režisérka působící v Anglii Julia Burbach. Společně s choreografem Cameronem McMillanem vytvořili představení, ve kterém diváky baví jeden výstup za druhým s plynulými přechody chytře řešenými poloprůhlednými šálami Herberta Murauera, který se kromě scény ujal také kostýmů. Jistě ze začátku představení překvapí neustálý pohyb Nemorina po jevišti se štaflemi, ale ono to překvapivě funguje! Je to vtipné, symbolicky to odkazuje na jeho prostý původ i jistou míru odloučení od reality bohatého života, do kterého vstupuje v podstatě omylem. Julia Burbach nám odhaluje, jak vypadá režie opery, která umí v 21. století zaujmout široké publikum.

Obzvlášť výrazně to ukazuje sbor Státní opery. Ten je od prvního momentu na jevišti zapálený. Užívá si každý svůj výstup, každou etudu, kterou mezi sebou jednotliví zpěváci sehrají. Jednoduše se toho na jevišti děje tolik, že bude každý chtít vidět toto představení více než jednou. Mírné odchylky sboru a orchestru lze u premiéry odpustit, jinak hrál orchestr Státní opery skvěle jako vždy, což diváci při děkovačce ve stoje náležitě ocenili.

Nápoj lásky má v tomto zpracování možnost stát se stálicí opery. Úkolem divadla je nyní přilákat na první operní scénu co nejvíce publika, které rozhodně kvality tohoto díla i jeho aktuální zpracování pozná velmi rychle. Příležitostí má na to dostatek, jen do konce října se Nápoj lásky uvádí ještě pětkrát. Pokud dorazíte, nezapomeňte také ochutnat Nápoj lásky servírovaný v jednom z operních salonků exkluzivně během tohoto představení. Nebudete litovat.

Autorem snímků z premiéry Nápoje lásky je Zdeněk Sokol.

To post a comment, you must register and login.