Divadlo J. K. Tyla uvedlo v rámci festivalu hudebního divadla Opera 2022 v Praze operu Leoše Janáčka Věc Makropulos.
Divadlo J. K. Tyla uvedlo v rámci festivalu hudebního divadla Opera 2022 v Praze operu Leoše Janáčka Věc Makropulos. Libreto opery vychází se slavné hry Karla Čapka, který dal Janáčkovi ke vzniku textu svolení. V Plzni se hraje vůbec poprvé. Jak se návštěva na pražské scéně povedla?
Věc Makropulos je na programu Opera 2022 jednou z mála oper klasického repertoáru. Plzeňské zpracování ovšem přináší mnoho inovací, které vám tato recenze stručně představí. Předně je však třeba vyzdvihnout výkon Ivany Veberové v hlavní roli. Za dvě hodiny představení v podstatě neopouští jeviště. Její přednes je úctyhodný. Kromě zpěvu diváky zaujme i svými hereckými schopnostmi, kdy se nebojí pustit uzdu klasicky zpívané opery, ale naopak si ušpiní ruce i hrou s rekvizitami a kontaktem s dalšími herci na jevišti. Bravurně ji na jevišti sekundoval i Jiří Kubík jako Jaroslav Prus, či František Zahradníček v roli advokáta Kolenatého. Philippe Castagner v roli Alberta Gregora bohužel trpí na jazykovou bariéru, která je pro českého posluchače až příliš výrazná, a to hlavně ve spojení s jeho ne vždy čistě znělým hlasem.
Přes drobné technické problémy, které se sebou přenesení představení z domácí scény občas přináší, je ale Věc Makropulos technicky vyspělým dílem. Šikovná práce se třemi promítačkami zvládne úspěšně měnit tvář scény v několika vteřinách. Mimo to jsou navíc projekce i na plátnech daleko nahoře a vzadu na jevišti, což dotváří monumentální efekt představení. Promítání je doplněné rekvizitami na jevišti. Ve vzduchu zavěšené kulisy jsou už možná nadbytečné, jelikož zbytečně blokují výhled na zadní plátna a v provedení v Národním divadle na ně bylo navíc promítáno, což efekt kazí.
Samostatnou kapitolou jsou kostýmy. Dana Haklová zvolila pro jednotlivé mužské postavy originální výrazně syté obleky, zatímco Emilia Marty, hlavní role, je většinu představení v černém kostýmu, případně v odstínech šedivé. Pojetí působí příjemně symbolicky a zároveň skvěle funguje pro snadné rozeznávání jednotlivých postav na scéně. Celkově si scénické zpracování představení zaslouží velkou pochvalu, kromě Dany Haklové ještě Daniel Dvořák, Petr Hloušek a Antonín Pfleger.
Představení bylo osvěžením na scéně Národního divadla, ukázal místním divákům, že i za hranicemi Prahy lze potkat opravdu povedená operní představení a možná dokonce pozval na návštěvu Plzně. Snad se mu bude na domácí scéně dařit a udrží se dlouhou dobu. V Praze se těšíme i na další skvělá představení v rámci tohoto, či následujících ročníků festivalu hudebního divadla. Jeho program naleznete zde.
Snímky Martiny Root použité v textu pochází z webu DJKT.
Videos