BLUDNÝ HOLANĎAN v Národním divadle

Národní divadlo odehrálo 20. ledna 2022 ve Státní opeře premiéru Bludného Holanďana z pera Richarda Wagnera. My jsme měli možnost navštívit jeho druhé uvedení. Jak se povedlo zvěčnit námořnickou legendu na půdě renovované scény původně Nového německého divadla?

V Holanďanovi využil režisér Ole Anders Tandberg naplno potenciál techniky. Střed, nebo spíše naprostou většinu scény, tvoří vyzdvihnuté jeviště, které je nakloněné pod úhlem asi 30 stupňů. V nejvyšším bodě dosahuje výšky kolem pěti metrů, v nejnižším bodě asi jednoho. Takto vzniklá kruhová točna během představení neustále rotuje dle režisérových potřeb a mění se z paluby lodě v útes nebo obydlí pro dívky. Ole Anders Tandberg, který se kromě režie podílel i na scénickém a světelném designu, zajistil otáčením jeviště plynulé přechody mezi jednáními. Ty tak nyní místy protahuje jen původní Wagnerova hudba.

Bludný Holanďan, který se ve Státní opeře hrál již měsíc po jejím otevření v roce 1888, sem prostě a jednoduše patří. V tomto zpracování se můžeme setkat se stálicemi Opery Národního divadla jako jsou spolehliví Jana Sýkorová a Aleš Briscein, ale i Zdeněk Plech zářící jako kapitán lodi Daland, otec hlavní ženské postavy Senty. Tu si na premiéře zahrála norská hostka opery Elisabeth Teige, v alternaci ji pak bude hrát i Dorothea Herbert. Právě Elisabeth Teige je ozdobou tohoto představení. Senta je její frekventovanou rolí a veliká zkušenost je při představení znát. Její pevný a plně znějící hlas v nižších i vysokých polohách ocenilo publikum významným potleskem. Za zmínku stojí i její herecké dovednosti. V roli zakletého Holanďana pak po jejím boku stojí Joachim Goltz, který hraje hlavní úlohu bez alternace. Posledním sólistou je Matthew Swensen v roli Dalandova kormidelníka.

Vedle sólistů hraje v tomto představení samozřejmě i sbor. Hlavně dámy vypadají v kostýmech dívek opravdu kouzelně a jejich sborová čísla patří k vrcholům večera. Pánové si zase užívají svých rolí námořníků, ať už na lodi kapitána Dalanda, či Holanďana. Ti druzí pak svou roli v šatech odvádí se ctí. Zde bych chtěl ještě jednou ocenit úlohu otáčivého jeviště, kdy příchody velkého sboru vůbec neruší průběh představení, navíc jsou tiché stejně jako provoz samotné moderní točny operního jeviště. Nadzdvihnuté jeviště je navíc šikovně využité k hraní i pod ním a dává scéně nezvyklou vrstevnatost. Zde se ukazuje, že investice do drahé techniky se divadlu vyplatila. Práce s dálkově ovládanými světelnými prvky, či další jevištní efekty taktně doplňují moderní zpracování této klasické legendy. Jedinou slabinu ve světelném designu vidím v prvním jednání, kdy opakovaně dochází k problikávání různých světel scény, která nejspíš mají simulovat probíhající bouři, nicméně z prvních řád hlediště působí po chvíli repetitivně a prvoplánově.

Po nejisté, dlouhé předehře doprovázené pouhou projekcí vln na oponu Státní opery doplul Bludný Holanďan ke zdárnému konci. Věřím, že se toto provedení opery delší dobu udrží a těším se na další představení, která budou nastudována pro prkna této technologicky vyspělé operní scény evropského měřítka.

Svého anděla jsi našel, a slib svůj vyplním!
Až do hrobu věrná, svůj hrob najdu s ním!

Snímky od Zdeňka Sokola pochází z webu Národního divadla.

To post a comment, you must register and login.